Svobodné řemeslo

Komentář k R1, věk započatý dne 6.9.2008

Scénář a režie: Ardon
Produkce, kostýmy, speciální efekty: Lord Pletron
Casting: Mowuki Sairon, Torg

Hráli:

Jahrek ... Figo1
Kheer'Al ... Mowuki Sairon
Harrs Špičák ... Theros
Dále hráli: Torg, Paladinek, sayka, Patton, Absolutelama, Caradac, Gurth, Ufin, Čingischán, Ihsahn, BESTie, Mlakoplas, *Mexičan*, Puma, Malach Arad, Termitodlak, Ardon a další.

DEN 0. -- Svobodné řemeslo

„Přece znáš tu historii …“
Jahrek smutně pokývnul hlavou.
„Musíš bratra zabít, je to nevyhnutelné …“
Představený rodové rady, čekal nějaké vyjádření, ale Jahrek nepromluvil, jen se mu bolestně zkřivil obličej.
Ale normální smrtelník by nepopsatelnou bolest z jeho výrazu jaktěživ nepoznal. Jahrek byl totiž skřet, zelená až do černa přecházející pleť, odporně protažené uši a rozřízlý usměv plný špičatých drobných zubů, trčících z pusy tak trochu do všech směrů. S tímto odpudivým vzhledem, byly v zjevném kontrastu, malé drobné kulaté obroučky, držící zvětšovací sklíčka.
Lidé tomu říkaly brýle.
„Musíš přijmout co ti tato rodová rada udělila, je to naše šance, jak pomstít našeho pána Darkelfa.“
„Ani nejsem jeden z vás, tak proč mě o to žádáte?   “
Představený vycenil své zoubky a rozhlédl se po ostatních klanových starších. Všichni to byli skřeti, v pokročilém věku. Jejich obličeje připomínaly otevřenou knihu. Jizvy, popáleniny, či nejrůznější deformace, byly jasným svědkem mnoha krveprolití.
„Jsi jedním z nás, vždyť i skřeti kdysi dávno vzešli z elfů … ty to nechápeš, jsi …“
„… prvorozený. Já vím, já a můj Bratr jsme …“
„Bylo to předpovězeno. Dvojčata jež vzejdou z bolesti a utrpení … “
Jahrek pokýval hlavou, znal svůj osud a věděl, že před ním neuteče. Představený rodové rady, zpozoroval jeho pohnutí mysli, zašeptal pár slov v špinavém jazyce skřetu a hodil červený prášek do ohně.
Oheň okamžitě vybuchl a celé vyvýšené prostranství zahalila rudá mlha. Představený značně hlubším hlasem hřímal ...: „Osudu nelze utéct, my skřeti jsme stvoření odsouzená k záhubě, dlouho jsme se modlili k temným bohům, aby za naše utrpení, museli platit všechny živé bytosti. Motlitby byly vyslyšeny a přišel náš pán, prvorozený syn zla, DarkElf. Nejdřív nás naučil bojovat a pak nám dal zbraně. Na křídlech jeho armád temných elfů se vezla vlna skřetího zla. Ničili jsme a zabíjeli. Ale přišla zrada, ne od Darkelfa, ale od jeho temných sluhů. Na svět přišli skuruti, nelítostná rasa vraždících monster. Poslední drobná nit, která nás dělila od nemyslících zvířat byla přervána. Protože tu byli oni, skurutí hordy, dokonalejší v rozsévání zla, rychlejší v šíření zkázy. Začala doba našeho soukromého soumraku. Často jsme se stávali pouhým masem jdoucím na porážku, často naši bratři umírali v sevření nepřátel a skurutích hord. Jediná naděje přišla v podobě proroctví, padlé elfce se narodí prokletá dvojčata, první prvorození skřeti, kteří nebyli stvořeni, ale počati a přivedeni na svět jako nástupci nové naděje naší rasy. A ty Jahreku jsi jedním z nich, jsi z nás nejchytřejší. Máš dar inteligence převyšující každého, dosud stvořeného skřeta. Tvé řemeslo, první svobodné řemeslo, které dokázalo vytvořit artefakt nesmírné síly, nám všem dává možnost stavby vlastních domovů, výstavbu celých měst i velkolepých divů. Ty jsi naše dlouho hledaná naděje. Ale tvůj bratr, tvůj bratr je naše zkáza. Kheer'Al zradil, přitom byl obdařen věcmi, které také skřeti tak dlouho postrádali. Ale jeho mocichtivost, silné vůdčí schopnosti, ho přivedli do čela skurutí armády. Té armády, která za úplatu svrhla našeho milovaného pána DarkElfa. A teď stojí před branami a žádá naší krev, naší ubohou špinavou krev. Musíš nás vést, musíš zabít svého bratra a jeho Krvavý měsíc utopit v jejich vlastní krvi.“

Skřeti povstali a rozhodli se bojovat se slavnou skurutí armádou vedenou Kheer'Alem. Ten vede koalici pod názvem Krvavý měsíc. Naopak skřety vede Jahrek, jeho aliance zvaná Řemeslníci sdružuje zastánce prvního skřetího svobodného řemesla. Jejich tajemství je nezměrné, artefakt který používal sám Darkelf. Kdo ho získá?   Uchrání ho skřeti, nebo ho skuruti krutě vyrvou z jejich opatrování? 

 

Poznámky:

Liga se zaplnila opravdu rychle, máme tu téměř 30 hráčů na obou stranách... Nultý den jednoznačně vládnou skuruti - zatímco hlavní skřetí herec Figo1 kdesi vyspává, skuruti se činili - Mowuki a Therosův pobočník Torg obeslali většinu kvalitních hráčů na DE a hodně z nich opravdu přišlo - už je to jisté, máme tu zřejmě nejlépe obsazenou rasovku všech dob. Kheer'alova aliance Krvavý měsíc má přes 20 členů, tajemný Červený úsvit Harrse Špičáka má jen necelých 10, ale za to jméno vedle jména. Skřeti se seskupují až odpoledne a navečer.

DEN 1. -- Zelené světlo

Ostré zelené světlo, nic než to. Jahrek si dal ruku před oči, ale nepomohlo to.
Stál uprostřed velké korunovační síně. Velice zvláštní korunovační síně. Neměla tak vysoký strop, ale zato byla bohatě zdobená. Všude byly trofeje, takové jaké mají lovci nad svým krbem, jen tady byly mnohem pompézněji vyvedeny. Lebky nejrůznějších velikostí a tvaru, lidské, elfské, ale i zvířecí, byli pečlivě vyleštěné a pověšené na honosných dřevěných plaketách.
Z mrtvých očních důlků, koukali na Jahreka stovky diamantových, safírových a rubínových očí.
„Je tu někdo?   “
Slyšel jak se jeho hlas odrážel od stěn, ale odpovědi se nedočkal. Na nic nečekal a vykročil směrem k velkému trůnu, který byl poskládaný z kostí všech tvarů a velikostí. Když k němu došel, trůn vypadal spíš už jako oltář, kde uprostřed byl obrovský kamenný štít s jednou malou skřetí lebkou uprostřed. Byla zvlášť pečlivě vyleštěná, byly do ní vetknuty zlaté linie a v očích měla kameny, které nikdy předtím neviděl. Měli hypnotický účinek, jejich jasně zelená barva žhnula a poutala na sebe veškerou pozornost. Jahrek se jen ztěží odtrhnul a prohlédl si zbytek lebky. Na čele měla vysázeny mitrilové runy a ty tvořily souvislý text. Jahrek chvílí přemýšlel, tyhle runy znal, reprezentovaly vůbec první skřetí psaný jazyk. Přečetl vzkaz a ztuhnul hrůzou, na lebce stálo „Jahrek, Řemeslník“. Oči té divné relikvie najednou zazářily jasným světlem, které všechno pohltilo.

Moře šumělo, naráželo na pevninu. Jahrek stál někde na pobřeží, přesně tam, kde při přílivu, sváděly vlny boj se skalisky. Skoro to vypadalo, jako kdyby voda svůj boj trvající tisíce let prohrála, marnost tohoto výjevu byla evidentní. Jednoho dne, moře rozemele hrdou skálu na prach. V tu ránu Jahrek zahlídl, místo, kde moře svůj boj prohrávalo. Obrovské proudy lávy se hrnuly do hlubin moře, aby v oblacích páry vytvářely novou pevninu. Jahrek z toho cítil velký smutek, chtěl udělat krok, ale nohy ho neposlouchaly. Otočil hlavu a moře zmizelo, skoro to vypadalo, jako by moře kapitulovalo. Ale Jahrekuv zrak byl oslněn zeleným světlem, nepoznal, že se blíží obrovská vlna. Drtila vše co jí přišlo do cesty a už bylo jasné, že se Jahrek nemá šanci dostat do bezpečí.

Svět opět zezelenal. Když se zelené světlo vytratilo, stál někde na upatí hory. Byla tu malá svatyně. Jahrek vyděl sám sebe stát u vnitřního okruhu tvořeného sloupovým. Trochu níž měla svatyně ještě vnitřní okruh, takže Jahrek mohl všechno dobře vidět. Kolem stálo mnoho skřetů, mnoho starších, kteří trpělivě sledovali hrůznou scénu. Na oltáři v samém středu svatyně ležela spoutaná elfa. Jahrek jí neviděl do obličeje, byla daleko, ale všimnul si, že má nějak podivně velké břicho. Dřív než si uvědomil hroznou pravdu, ocitnul se ve vnitřním kruhu, ale obličej pořád neviděl. Elfa právě rodila, za asistence skřetího šamana. Jahrekovy se zatočila hlava a stál téměř na dosah u rodící elfy, která se spínala v hrozivé agonii. Nemohl pohnout hlavou a tak, ani tentokrát jí nepohlédl do obličeje. Nikdo si ho nevšímal, ani elfa ho nezaznamenala, jen sebou házela ze strany na stranu, až se jí poutací lana hluboce zařezávala do kůže na rukách a nohách.
„Proč se necheš podívat, tohle je tvoje narození, proč se bráníš tomu jí pohlídnout do tváře.“
„Nemůžu“ Odpověděl Jahrek chabě.
„Ale můžeš .. udělej to …“ Hlas mluvil tak blízko a přitom Jahrek nedokázal poznat odkud přichází.
„… udělej to …“
„To není moje vzpomínka …“
„Jak to můžeš vědět, udělej to …“
„NE, svoje narození si nemůžu pamatovat.“
„Udělej to …“
„Vystup ze stínu …“ řekl Jahrek téměř klidným tonem a pak škodolibě dodal: „ … a pozdravuj bratra.“
Scéna zmizela, elfa, šaman i ostatní skřeti … jen svatině zůstala. A vedle Jahreka se objevil Darúk, Kheer´Aluv vrchní skurutí šaman.
„Nečekal jsem, že se mě bratr pokusí zlikvidovat tak rychle.“
Darúk jen naprázdno mlasknul, pokusil se dostat od Jahreka trochu dál, ale z kamenné dlažby svatině vyrašila popínavá rostlina a nebohého Daráka obmotala a tak ho znehybněla.
„Ne, nikam nepůjdeš, teď jsem tady pánem já!“
„Proším smylofaní …“ Zaskřehotal lámanou řečí Darúk.
„Ušetřím tě jen proto, abys bratříčkovy vyřídil, že tohle byla poslední kapka, zemře mou rukou.“
„Aňo, Aňo“
„Tak leť …“
Celá scéna se opět radikálně změnila, Darúk ztratil pevnou půdu pod nohama a padal do velké propasti. Jahrek stál na okraji a jen koukal. Darúk dopadl a vypadalo to, že se ošklivě zranil. Ztratil jeden ze svých třech životů.

Jahrek se otočil a otevřel oči, u jeho postele už postával jeho pobočník.
„Pane jak se vám spalo?   “
„Řekněme, že jsem měl trochu špatné sny …“
„Bohužel, já mám zase špatné zprávy, vaše armáda se vrátila, zemi jsme nedobyli.“
„To je špatná správa, ale žiju a to je hlavní.“
„Prosím?   “
„To nic, nechtě mě o samotě …“
„Ano pane.“

---------------------------------------------------------------------

Kheer´Aluv snový útok na bratra Jahreka nevyšel, ale kdo ví o co se pokusí příště. Aby mu v tom Jahrek zabránil, požádal svoje nejlepší skřetí šamany, aby mu objasnili, jak se takový snový útok připravuje (tj. tažení pro skřety, 3 deky dostane ten, co mi pošle nejlepší návod na snový útok, pozor hodnotí se RP – role playing tedy jen vážně prosím, parodie tentokrát neberu. Pište krátce a stručně.) Zatímco skuruti žijou bojovnou náladou a jejich nejlepší kuchaři už začali připravovat spíže (tj. tažení pro skuruty, 3 deky za nejlepší recept na přípravu skřeta – tady naopak jen parodicky, opět stručně a výstižně)

Poznámky:

Ano, Ardon se v režii opravdu vyžíval a hned nultý den nechal strhnout Kheer'alovu hrdinovi Darúkovi v rámci Role-Playingu jeden život. Ostatní se taky vytáhli - na ligáči se rozběhla první RP hádka, do které se zapojil hlavně Harrs a jeho zmutovaný pobočník Torg, občas také Kheer'al.

DEN 2. -- Modrá a Červená

Kheer´al rázoval po místnosti, občas shodil nějaké pergameny, nebo třísknul pěstí do stolu.
„Co si o sobě myslí, je jen můj vazal …“
Kolem stálo několik skurutích generálů, všichni jen mlčky přihlíželi.
„Nejhorší na tom je, že jsem nad přípravou strategie strávil tolik času …“
Všude po stěnách velícího stanu vysely mapy, některé ukazovaly pohyb nepřítele, jiné naopak zachytávaly stav spojeneckých armád. Ale na všech dominovaly jen dvě barvy, modrá a červená, nejprozaičtější rozlišení nepřítele od přítele. Pro všechny vojevůdce srozumitelné a perfektně přehledné.
„Já mu ukážu, já jsem Kheer´al, ničitel světů … vůdce Krvavého Měsíce, nikoho se nebojím ....“
Do stanu přišel zcela zadýchán posel, nesl složený pergamen, s pečetí ve tvaru štítu na kterém leží tři vodorovné šípy.
„Takže další zpráva od Harrse?   Co nám píše tentokrát …“
Posel roztrhl pečeť a chtěl nahlas přečíst svitek. Kheer´al rychle přiskočil a ťal šavlí, posel ani nestihnul vyjeknout, rána mu s felčarovskou přesností prosekla hrdlo. Pustil svitek a instinktivně se pokusil rukama zakrýt ránu. Kheer´al s rychlostí geparda chytnul v letu napůl otevřený svitek a ledově klidným hlasem řekl: „Neříkal jsem přečíst veřejně.“
Posel jen něco nesrozumitelně zachrchlal a poslušně umřel.
Kheer´al pozoroval, jak se nazelenalá poslova krev, na zemi míchá s rudým inkoustem a vytváří podivou žlutavou směs. Svitek odhodil kamsi do kouta, vzal brko, namočil je do nažloutlé směsi a do nejbližší mapy zakreslil hranice všech skurutů z Harrsova soukromého komanda. A tak k modré a červené přibyla další barva určená pro nevyzpytatelné spojence, temně žlutá.

Poznámky:

Na ligáči se přes půlnoci objevila další RP-hádka, tentokrát však mezi skuruty - Harrs (velitel skurutího komanda Červený úsvit, který velmi nerad vidí příslušníka jiné rasy v čele skurutího národa) obviňoval Kheer'ala ze špatného velení, ten se nenechal, do hádky ze zapojil také Torg a Absolutelama za skřety. Na mapě je situace zatím vyrovnaná - spolupracující aliance skurutů mají dohromady cca stejně jako skřetí Řemeslníci.

DEN 3. -- Finální fáze

„Konečně …“
„Přesně tak, už mám chuť na nějakou čerstvou skurutí krev!“
Dva skřetí vojáci postávali poblíž tábora, nedaleko hraniční čáry.
„Dneska v noci jim ukážeme …“
Ten druhý, méně zkušenější a mladší jen přikývnul.
„Koukni na tu armádu, určitě půjdeme do útoku“
„Snad jo, snad jo …“
Něco zašramotilo, nedaleko od nich. Okamžitě byli na nohou a tasili šavle. Měsíc svítil jasně, takže nedaleko zahlédli mizící stín. Jejich generacemi šlechtěné bojové instinkty je nehlučně vedli napříč krajinou, v snaze neudělat žádný zbytečný ruch.
„Kam šel?   “
Ten starší jen na svého kolegu syknul, aby byl potichu. Pak rukou ukázal přibližný směr a oba skřeti přidali do kroku.
Právě obcházeli velký balvan, když se ozvalo: „Koukám, že mám opravdu pozorné hlídky.“
Oba skřeti jen nechápavě kroutili hlavami, nemohli zachytit směr odkud přicházel ten povědomý hlas.
Jahrek jen pobaveně prohodil: „Tady nahoře, na balvanu … to jsem já Jahrek“
„Pane …“ Oba skřeti zpozorovaly Jahreka v celé jeho kráse, seděl na balvanu, ve svém rudém brnění. Vypadal opravdu majestátně, což se o žádném skřetu zatím říct nemohlo.
„Překrásná noc …“ řekl trochu zasněně Jahrek, svým skřetům se moc nevěnoval.
„Překrásný měsíc ..“
„Potřebujete něco, pane …“ Osmělili se skřeti po krátké odmlce.
„Ne, díky nic nepotřebuji. Stačí, stačí když dneska budete bojovat, tak jako ještě nikdy v životě, když vezmete do nejhlubšího pekla s sebou přinejmenším tucet Skurutů.“
„Pro vás všechno, pane.“
Jahrek pozoroval měsíc, byl tak krásný, tak dokonalý. Právě dnes dosáhl své finální fáze, na obloze vypadal jako ohromné rybí oko. Zanedlouho se zbarví do ruda, až stovky skurutích nohou, pochodujících skrz skřetí zemi, rozvíří staletý prach, který opadne, až jedni vyhladí druhé.

Poznámky:

Dnes rozbroje trochu utichly, všichni se soustředili hlavně na přepočet třetího dne. Na mapě je dost těsno, prakticky každý má u sebe někoho z nepřátel.

DEN 4. -- Je nebezpečné se zabývat sny

Štiplavý pach spáleného masa se nesl krajinou. Celá stráň byla poseta mohylami, v skurutím podání to mělo blíž k hromadě zapálených těl, ale i tak to mělo jistý obřadní ráz. Kolem ohromných ohňů postávali hloučky válečníků, Nikomu nebylo nějak moc do řeči, zatímco věčně hladové plameny spalovaly jejich skurutí druhy. Nejblíže těmto smutným plápolajícím hrobům leželi těžce zranění. Léčebné účinky démona ohně, který byl téměř jako jediný v skurutí společnosti uctíván, se neodvážil nikdo zpochybnit. Tato ozdravná procedura neměla valné výsledky. Vlastně jediný její spolehlivý efekt byl, že většina těžce zraněných rychleji dokonala, a jejich těla okamžitě posloužila jako další zdroj tepla, pro nově přinášené polomrtvé bojovníky.

Skřeti se bránili víc než účinně, nedá se říct, že by jejich pohřební jámy byly prázdné, ale skurutí své ztráty pocítili mnohem bolestněji než čekali.

Kheer´al se musel smát. Stál téměř na vrcholu kopce, kde na jednom úpatí hořely skurutí ohně a na druhém kopali skřeti svoje pohřební jámy. Nedaleko bylo bojiště, na kterém ležely ještě stovky dalších zmrzačených těl.
Pohřební čas, Kheer´al tak soukromě říkal době krátce po bitvě, která sice skončila zahnáním nepřátelské armády na útěk, ale přitom bylo tolik obětí na obou stranách, že najednou nezáleželo na tom kdo je vítěz. Obě strany byly na krátký čas znovu spojenci. Spolupracovali na odklízení padlích, zapalovaly ohně, hloubily hroby. Většinou pro nejbližší noční čas platil nepsaný klid zbraní. Ráno obě armády většinou odtáhly, jen aby se mohly střetnout někde jinde o pár dní později.

Slunce zapadalo za závojem kouře, podivně matné červené světlo se šířilo krajinou. Protáhlé stíny všechno podivně zkreslovaly, až tak, že Kheer´al přimouřil oči, snažil se rozpoznat rysy tohoto zvláštního místa. Byl neklidný, měl pocit, že tu už někdy byl. Pak si vzpomněl, tohle místo vídal ve svých snech, jen tamhle, místo těch kamenů byla malá svatině. Šel blíž, až poznal, že kameny jsou ve skutečnosti zbytky obvodového zdiva. Měl takový nejasný dojem, že o svém snu mluvil s Darúkem, svým šamanem. Chtěl ho zavolat, ale nějak podvědomě vytušil, že je nebezpečné se zabývat sny.

Poznámky:

První boje statistikami nezamíchaly, skřeti i skuruti jsou pořád cca stejně silní. RP rozbroje mezi skuruty se ale zostřují, první přeběhlíci přecházejí z velkého skurutího národa pod velením Kheer'ala do Harrsova útočného komanda Červený úsvit.

DEN 5. -- Rudý vodopád

„Vypadá to, že jsi se octla na špatném místě, ve špatný čas …“
Mlčela neodpovídala, jen se vyděšeně koukala na jeho tvář. Vlastně to byla kuriózní situace, že se setkali za takových divných okolností, tady ve staré pokladnici démantového dolu, kde po mnoho staletí byly uschováno velké bohatství. O několik místností dál hodovala delegace skurutů s Harrsem Špičákem v čele. Podle Jahreka to bylo odporné stvoření, dokázal jen vraždit a svým způsobem chápal, proč ho bratr tak nemůže vystát. Zdatně mu sekundovalo stvoření jménem Torg. Kdysi bylo skřetem, ale dnes připomínalo spíš svůj stín.
Celou dobu co Jahrek vyjednával se Skuruty, seděl v koutě, úpěnlivě hladil malý lesklý předmět a neustále do toho mumlal: „Milááášek, se rozbil, zlá … zlá skurutí banda, Milááááášku … já chci Myláášška …“
Jahrekovy bylo upřímně jedno co nebo kdo byl „Miláček“, ale to neustálé schizofrenické pištění mu lezlo na nervy. Na jednu stranu ho litoval pro jeho ubohost, a na druhou stranu by ho rád viděl naraženého na ten nejostřejší kůl, za zradu, kterou se provinil vůči skřetům. Ironií bylo, že ostrý kůl ho dřív nebo později čeká, ne nadarmo se Harrsovi říkalo špičák. Zbytek osazenstva byli samí velcí skuruti, Paladinek – jeden z prvních skurutích stařešinů, nebo třeba Malach Aram, bezohledný skurutí vojevůdce.

„Prosím … neubližuj mi …“
Jahrek překvapeně vzhlédnul, to stvoření promluvilo. Po špinavém obličeji se jí kutálely velké slzy, snažila se je utírat, ale přitom jí neustále padaly dlouhé rudé vlasy do čela.
„Lidská, ženo … jsi kořist a víš, nechci urazit svoje hostitele.“
Jen zalapala po dechu, instinktivně se stáhla do rohu místnosti a snažila se zakrýt rukou své téměř polonahé tělo. Jahrek byl zmatený, v hlavě se mu honily nebezpečné myšlenky. Představoval si jí, jak putuje se svou kočovnou rodinou, uprostřed té nejhorší skuruto-skřetí války, jak jsou napadeni a až na ní všichni povražděni. Jak jí její krása dokáže na pár bolestných hodin prodloužit život, ano krása. Bylo s podivem, že skřet dokázal přemýšlet o lidské ženě jako o krásné, či dokonce jako o vzrušující bytosti.
„Radši mě zabij …“
Dlouze se mu podívala do očí, zatančili jí tam plamínek hněvu.
„Když u toho budeš dost křičet, tak abych neupadnul do podezření, že jsem si nic neužil …“
Jahrek přišel blíž, otevřel dveře od pokladnice a tasil šavli.
Něco v ní se zlomilo, postavila se a okamžitě tak dala najevo svojí výškovou převahu, zároveň přehodila přes rameno neposlušný cár rozervaného oblečení, chtěla vypadat trochu důstojně.
Jahrek se pomalu, ale jistě přibližoval. V hlavě měl naprostý guláš myšlenek, něco v něm mu říkalo: „Vem si jí, až bude po všem, prořízneš jí velice pomalu hrdlo a budeš cítit jak její život bude pomalu plynout mezi tvými prsty.“
Jahrek se trochu zatřásl, jeho inteligence mu našeptávala: „Není potřeba jí trápit, prostě jí zasaď ránu z milosti.“
Pozvedl ruku k ráně.
V tu ránu udělala takový divný pohyb hlavou, její rudé vlasy jako by naráz vybuchly. Nejdřív jí padaly jako nezadržitelný vodopád po štíhlých ramenech a nakonec jen tak sklouzly, jako ranní kapka rosy po listě.
Jahrek vrátil šavli do pochvy a otočil se na odchod.
„Jdi, nabízím ti svobodu.“
„Proč?   “ Dívka se ho už vůbec nebála, jen tam tak stála, v bývalé pokladnici, démantového dolu. Jahrek si pomyslel, že po dlouhých letech, tu zase tyhle zdi střeží klenot.
„Protože … ač to asi nepochopíš, ani skřetum není už cit cizí věc …„ A pak Jahrek rychle dodal: „Dej se doleva, pořád nahoru, narazíš tam na malou místnost, vypadá jak jídelna, je tam otvor, větrací šachta, tou se dostaneš ven ... a pak ti doporučuji jít podél řeky, až k moři a pryč, pryč z této prokleté válkou zkoušené země.“
Těsně ho při odchodu míjela. V tu chvíli nasál do chřípí vůni jejího těla, věděl, že po zbytek života na tu zvláštní jedinečnou vůni nezapomene.
„Děkuji …“ dodala a pak zmizela.

Poznámky:

Předpůlnoční komentář správně naznačuje, že příběhová krize mezi oběma skurutími frakcemi se prohlubuje. Harrsova nenávist k veliteli jiné rasy se postupně přenáší na další a další a ti přecházejí pod jeho velení. Na ligáči můžeme stále sledovat Harrsovy výpady proti skřetům i Kheer'alovi se skvěle hranou demencí.

DEN 6. -- Občanská válka

Jahrek se ještě chvíli koukal do potemnělé chodby, než definitivně zmizela.
„Takový čerstvý maso a on si ho nechá utéct, jste všichni jen slaboši …“ Harrs Špičák si mlsně olíznul rty a dodal: „Hned tam za ní pošlu někoho, kdo jí už donutí kvičet jako prase před porážkou …“ Sotva to dořekl, zmrznul mu usměv na rtech, na krku ho totiž nepříjemně lechtala skřetí ocel.
„Nikdo ji nebude bránit, nikdo se jí ani nedotkne …“ Zaskřípal temně Jahrekuv hlas.
Harrs byl jak opařený tím, že nepostřehl Jahrekovu bleskovou změnu pozice a o pár centimetrů dřív zastavený útočný výpad.
Pak jen procedil skrz zuby: „Fajn …“
“Nikomu to neřekneš ... a nebo to řekni komu chceš, ale nezapomeň na naší dohodu ...“
„Dobře …“
Čepel Jahrekovy šavle zmizela stejně tak rychle jako se objevila. Harrs Špičák potichu vycouval a šel pryč, asi pořádně zapít tenhle nepříjemnej zážitek.

Na cestě zpátky do své říše, Jahrek přemýšlel, co to vlastně mělo všechno za význam.
„Tak skututi se perou navzájem … Larre?   “
„Ano pane, poslouchám.“
Jahrek se ujistil, že ho pobočník poslouchá.
„Bezpochyby sleduje Harrs vlastní prospěch, nic jiného ho nezajímá.“
„Ale pane, nemůže je to posílit?   “
„Možná trochu, ale při jejich neohrabanosti, způsobí víc škody než užitku … a to je jediná skřetí naděje … vlastně jediný skurut je naše naděje, víte kdo to je Larre?   “
„Ne, pane.“
„Naše naděje je Harr Špičák, odporný skurut, který díky svojí zabedněnosti žene skuruty do něčeho co lidé a elfové nezívají Občanská válka.“

----------------------------------------------

Mám malé tažení za 5 Deků, v jaké zemi se konalo, tajné setkání Jahreka a Harrse Špičáka?   Odpověď můžete hledat v předchozím komentu (správné odpovědi posílejte od zítřejší 12:00 hodiny, třetí došlá správná odpověď, bude vítězná)

Poznámky:

Skuruti zatím stále drží při sobě, ale všichni napjatě očekávájí, jak příběhová krize dopadne - skuruti totiž stále drží krok se skřety, zvlášť Harrsovo elitní komando je na tom víc než dobře.

DEN 7 . -- Vznešená a smrtelná krev

Kheer´al stál na vrcholu měsíční věže, ostrý studený vítr na něj nepříjemně dorážel. Věž tu stála odjakživa. Zdálky vypadala majestátně, ale ve skutečnosti byla opuštěná a částečně pobořená.
Kheer´al si zakryl uši, všudypřítomný svistot a pískot ho znervózňoval. Vítr neomylně pronikal skulinami ve zdivu, štěrbinami ve střeše, či narážel na podivné vybavení, které tu zůstalo bezpochyby po nějakém mágovi.
Kheer´al měl téměř dokonalý výhled na svojí zemi, támhle se táhly obrovské hory a na jejich úpatí se rozkládal Kan el osir, těsně s ním sousedily Kameny duchů a tam v dálce bylo viděl v stínu horské masy vrchol Vraní věže. Před pár dny touto krajinou pochodovaly jeho věrné hordy skurutů, které i za cenu těžkých ztrát, hnali skřety na ústup. Pár dní přeplynulo a on ztratil sílu, ztratil moc, jeho Krvavý Měsíc ztrácel své přívrženče, hodně jich už zradilo a přestoupilo, na Harrsovu stranu.
Kheer´al sledoval černý mrak, který zakrýval slunce a tak panovalo všude nepříjemné lezavé šero. Na obyvatelstvu ležel splín, jako mazlavé bláto, kterého se nejde nijak zbavit. Vojáci zakopaní ve svých krytech, odolávali jedné vlně za druhou, skřeti jako smyslu zbavení utočili a jen z vypětím všech sil je dokázali skurutí jednotky zastavit.
Věrný Darúk, šaman a Kheer´aluv pobočník, byl zajat. Ještě pořád mezi nimi existoval malý komunikační kanál, kdy Kheer´al dostával během spánku od Darúka několik posledních snových zpráv o stavu nepřátelských sil a vůbec o situaci v zemi obsazené skřety.

Najednou se přes věž převalil opravdu silný poryv větru, Kheer´al si musel kleknout a rukou šmatral za zády, hledal něco čeho by se mohl chytnout. Vítr ho prostoupil, cítil ho až do morku kostí … nevěřícně zakroutil hlavou.
„Ne … teď ještě ne …“ hlesl vyděšeně.
Pomalu, ale jistě ztrácel vědomí, jeho poslední myšlenky patřili tomu, že ho bratr nakonec dostal takovým laciným magickým útokem.

Kolem Kheer´alovi hlavy kroužila entropie chaosu, celý vesmír byl kolem, ale on měl zároveň všechno na dosah.
„Kdo, co .. se to děje?   “
Věděl, že je součástí nějakého podivného snu, ale i když moc chtěl, nedokázal se pohnout. Podivný sen se stal ještě podivnějším, když ucítil vůni mladého ženského těla. Byla to opojný vjem, umocněný rudou hvězdou, ke které se najednou přiblížil, vyplňovala téměř celý jeho výhled.
„Vítej vyvolený …“ Hluboký hlas přecházející jako odnikud Kheer´ala znervóznil, myslel jsi, že na něj bratr skrz sny zaútočil, tak jako on nedávno zaútočil na něj.
„Ty starší z vyvolených bratrů, poslouchej věštbu, před kterou není úniku …“
Rudá planeta explodovala, byla to ta největší podívaná, jakou kdy Kheer´al vyděl.
„Pohlédni do tváře ženy, která je předurčená …“
Rudá záře se změnila v závoj rudých vlasů a ty patřily pohledné lidské ženě, která stála v té nicotě kosmu téměř nadosah Kheer´ala.
„Najdi jí, je tvůj osud, musíš s ní počít další dvě vyvolené děti, potom bude úděl všech skřetů naplněn.“
„Vznešená krev elfů a smrtelná krev lidí …“ Byl to Kheer´aluv hlas, ale on nemluvil, nemohl.
„Ano přesně, až potom vám bude vráceno všechno, o co jste byli okradeni.“
„A naše rasa povstane k nové netušené epoše …“
„Nezapomínej, jen ty a tvůj bratr můžete tuhle věštbu naplnit …“
„Jeden je ochránce jejího života a druhý pokračovatel krve …"
„Tak to bylo řečeno.“

Kheer´al se z podivného snu probouzel celý zmatený, stále ještě stál na měsíční věži, ale obrovský černý mrak postupně slábnul a na krajinu dopadaly první nezkalené sluneční paprsky. Musel tu jen tak ležet opravdu dlouho, magický úder už musel téměř pominout. Najednou za sebou uslyšel kroky.
„Zdravým bratře …“
Otočil nevěřícně hlavu a chvíli si myslel, že je zase v tom podivném snu.
Na Jahrekovi tváři hrál podivný šibalský úsměv.
“Ukončíme to, teď a tady …“
Bleskově tasil šavli a provedl rychlý výpad.
Ale Kheer´al byl příliš dobrý bojovník, i přes počáteční šok stačil ránu odrazit chráničem ruky, a překvapeného Jahreka udeřil jílcem svého meče do obličeje. Na zemi dopadly dvě sklíčka a kovová obruba. Jahrek zavrávoral a udělal několik kroků dozadu. Kheer´alův navázaný útok mu prosekl tvář, Jahrek ucítil pachuť svojí krve, naštěstí pro něj Kheer´al sek přecenil, trochu zavrávoral a dal tak svému bratru možnost uskočit a opět zaujmout střehovou pozici.
„Vždycky jsem byl lepší šermíř …“ Zaskřehotal Kheer´al.
Jahrek si narychlo setřel krev z obličeje a zaprskal: „Ještě uvidíme …“
Dvě ušlechtilé zbraně se k sobě rozletěly jako dva dravý ptáci, prořízly vzduch a zvonivě na sebe narazily …

Poznámky:

Darúk, Kheer'alův hrdina byl skutečně zajat, Emporium ale následně odlogoval a tak Darúk zůstal v kleci na neutrálce... Ardon se znovu překonal a přinesl další strhující kousek příběhu, tentokrát si pochvaloval hlavně přítomnost velitele Krvavého měsíce v Měsíční věži.
Červený úsvit už o hodně překonal Krvavý měsíc, přestože má stále méně členů (11:15). Skřeti začínají ztrácet, ale přesto se stále víc mluví o skurutech - myšlenka krvavého puče a občanské války díky příběhu i RP-hádkám na ligáči pořád visí ve vzduchu. Jak to bude dál? To uvidíme už brzy ;)

DEN 8. -- Pokrevní pouto

Na vrcholku Měsíční věže panovalo ticho, přerušované jen občasným přerývaným odchováním. Oba bratři seděli napůl zhroucení na zemi, opírající se o velké mosazné zábradlí.
Kheer´al se začal smát, musel.
„Nech toho, nebo si ublížíš …“ Řekl Jahrek a sám bojoval s návalem dobré nálady.
„Já se … prostě …“ těžce bojoval Kheer´al, ale bylo to silnější než on.
„Tohle je konec, teda bude …“
Kheer´al přikývnul, na chvilku zvážněl. Otočil hlavu, tak aby viděl Jahrekovi do očí a řekl: „Vidíš támhle ten meč, zvednu … svoje polámaný kosti a vrazím ti ho do .. no prostě někam … kde to bude sakra bolet.“
Chvíli se na sebe mračili a pak zároveň vyprsknuli smíchy. Jahrek teda spíš zaskuhral bolestí. Rána v obličeji ho nepříjemně pálila a navíc silně krvácel z boku, kam ho Kheer´al dost obratně bodnul.
„Nebuď srab … taky jsi mě pěkně zřídil.“ Řekl Kheer´al a ukazoval si přitom na hlubokou ránu u kolena, zcela určitě přeťala kolení vazy. Ruka mu bezděčně poklesla, téměř od lokte se táhla další z mnoha ran a silně krvácela.
„Je to zvláštní, vidět svojí krev …“
„V takovým množství co?   “ Dokončil větu za bratra Jahrek.
Červeno-zelená tekutina tvořila pod oběma nepravidelnou kaluž.
„Je načervenalá …“ Vydechl Jahrek překvapeně, jako by do teďka neměl dostatek příležitostí prohlídnout si svojí vlastní krev.
„Na tom nezáleží … ne teď a tady …“
„Jme jiní než ostatní skřeti …“ pokračoval Jahrek, aniž by poslouchal bratra.
Kheer´al udělal divný pohyb, zbytky sil věnoval tomu, aby se vymrštil, překonal tak vzdálenost od svého bratra.
Jahrek ani nestihl zareagovat a měl na krku ostrý nůž.
„Nějaká poslední slova?   “
„Vznešená a smrtelná …“
„Co to sakra …“ Kheer´al úplně ztratil iniciativu, jen na Jahreka tupě zíral.
„Naše krev, je vznešená, ale ještě není smrtelná. To bude až zmizí zelená. To je ten jed, co nám koluje v žilách po celé generace.“
Nůž, který Jahreka ještě před chvílí ohrožoval, cinknul o kamennou podlahu věže.
„Tak to nebyl sen …“ Hlesnul unaveně Kheer´al.

Kdesi uprostřed pustiny, seděla schoulená do klubíčka mladá dívka jménem Amila. Její rudé vlasy jí splývaly po ramenu. Byla studená noc a ona nemohla spát. Všude kolem rušily noční klid zvuky nedalekých bojů. Bolelo jí celé tělo, hlavně chodila, měla je rozedrané do krve. Vzlykala, ale jen tak potichu, aby jí nikdo neslyšel. Banální nachlazení pokročilo a její slabé a křehké tělo zachvátila horečka. Hlava jí bolela a pomalu ztrácela vědomí, až nakonec usnula neklidným spánkem. A tak už neslyšela kroky, které se přibližovaly jejím směrem.

„Chceš se stát řemeslníkem?   “
„Je to osud a proti tomu … není obrany.“
„Ochránce a Pokračovatel.“
„Přesně tak.“
Jahrek Kheer´alovi nabídnul ruku a ten jí přijal.
„Odedneška až do skonání věků, dva bratři, jedna krev.“ Pravil Kheer´al rozhodným hlasem.
Jahrek významně pokývnul hlavou na vyjádření souhlasu.
„Musíme najít tu dívku …“ řekl Kheer´al a Jahrek mu na to odpověděl: „A taky vyhrát válku.“
Oba dva bratři věděli, přesně to co měl ten druhý na srdci.

Měsíční věž, symbol Krvavého Měsíce, silného skurutího klanu, se začala hroutit. Oba dva bratři zaklesnutí do sebe pomalu belhali pryč. Věděli, že je čeká ještě těžká válka, ale v tu chvíli prožívali něco, co bylo skřetům kdysi dávno odebráno. Pocítili totiž soudružnost a oddanost, uvědomili si sílu pokrevního pouta.

----------------------------------------------

Kheer´al jeden z vyvolených skřetích dvojčat odešel z velení skurutích hord a nyní stojí jako pravý skřet, po boku svého bratra. Jen oba dva dohromady jsou celek, tak to bylo předpovězeno a tak to také je. Kdo neví co k událostí téhle předcházelo, nechť se podívá do spisů, záznamu tohoto věku a jeho divů … bádavý čtenář najde to co potřebuje zde.

Poznámky:

Další pořádný zvrat! Kheer'al nejen že odešel od skurutů ke skřetům, dokonce se i skřetem stal! (Díky kostymérskému výkonu Lorda Pletrona a režii Ardona ;) ) Krvavý měsíc se tak začal rozpadat a skuruti hromadně migrují do Červeného úsvitu - tím zřejmě padají poslední šance na občanskou válku mezi skuruty a skřeti začínají opravdu ztrácet...

DEN 9. -- Rozhovor

Harrs špičák obávaný skurut kráčel po bojišti s výrazem vítěze. Něco se mu pohnulo pod nohama, ani nezpomalil, vytrhl z poblíž ležícího skřetího těla, kus kopí a ledabyle ho potěžkal v ruce.
„Stejně jednou zemřeš ty všivej pse …“ Zasýpal těžce raněný skřet.
Harrsovi přejel po obličeji výraz naprostého spokojení.
„Někdo zapomněl uklidit tuhle skřetí špínu … že se nestydíte pánové.“ Pronesl Harrs žertovně k skurutům, kteří jako on procházeli bojištěm a doráželi raněné.
Jen jeden rychlý pohyb a Harrs kusem kopí přišpendlil skřeta definitivně k zemi. Ještě po mrtvole plivnul a dodal: „Existuje jen jediný lék na zradu … “

„Takže Harrs konečně dostal co chtěl, téměř všechny skurutí síly pod svýma rukama …“
Kheer´al těžce dosedl na sedačku v velitelském stanu skřetí armády.
„A naše pátrání je také ve slepé uličce“
Jahreku máš jen jeden problém, moc mluvíš …“ Jahrek se za těch pár dní sourozeneckého života naučil bratra neposlouchat.
„Hledáme lidskou ženu s rudými vlasy, zvědi nic nenašli, ale to je vzhledem k naší situaci pochopitelné.“
Kheer´al přikývnul a dodal: „Skuruti nás asi porazí, ale náš pravý cíl je ta žena.“
„Je to naše poslední naděje.“

Poznámky:

Skuruti se konečně spojili, v Krvavém měsíci zbývá jen pár opozdilců, ostatní už jsou v Červeném úsvitu.

DEN 10. -- Smolař

Jsem smolař. Někdo se tak už prostě narodí. Už jen ten jednoduchej fakt, že jsem člověk. Člověk uprostřed války skřetů a skurutů. Momentálně ležím v bahně, převaluju se sem a tam, snažím svůj vzhled vylepšit o co největší množství špíny.
„Stát, kdo tam?   “
Celkem by mě překvapilo, kdybych uprostřed noci nenarazil na skurutí hlídku, ale znáte to, smůla je lepkavá, zhruba jako to bahno co na mě pozvolna usychá.
„Být skurut, nebo nahodou skřet?   Odpovědět hned!“
Za A je správně.
“Skurut já být …“
Nesnáším jejich komolení obecné řeči. Většinou tomu zprzněnému přízvuku nerozumím. Kapitán si mě prohlíží, vzývám všechny bohy, kterým jsem kdy zaplatil za ochranu, teď se bude jejich pomoc hodit.
„Nevypadat na skutut.“
Že by to byl rozsudek smrti?   
“Proč vypadat tak hnusně …“
Jedno pravidlo pro komunikaci se skurutem, nenechte ho zbytečně přemýšlet, protože jeho duševní pochody většinou skončí tím, že do vás zabodne něco hodně ostrého.
„Já projít velká oheň, oheň pálí …“ není od věci připomenout co takový oheň dokáže „a pak bum, vypadat takhle …“
„Dobře, ty jít se mnou, dát si jídlo.“
Fajn, tak přeci jenom nezemřu teď a tady, ale až za pár chvil po požití nějakého skurutího blivajze. Naše malá skupina, tvořená pěti skuruty a mnou pochodovala směrem na západ, do mírného kopce. Po očku jsem sledoval mé nedobrovolné společníky, nic na sobě nedali znát, jen prostě pochodovali, v plné zbroji, jen slepě plnili všechny kapitánovy rozkazy.
„Co vy za jídlo ulovit, být dobré?   Já bolet žaludek … trochu.“
„Ugrrmm“
Tohle se dalo vyložit opravdu jakkoli, každopádně jsem se vzdal naděje na nějakou kloudnou informaci. Při mé smůle si určitě budou opékat jiného příslušníka mojí rasy. To se budu opravdu blbě rozhodovat. Jestli neochutnám, budu velice pravděpodobně další položka na jejich menu. Jestli ochutnám …
„Tady, pět králík, jíst.“
Rozhodně příjemné překvapení, sice místo pěti bylo nad ohništěm ušatců šest, ale to vůbec nevadilo, voněli božsky. Ani smůla nemůže trvat věčně.
Nelidský ryk rozřízl tmu, můj jemný sluch při takovýhle zvukách trpí. Z křoví vyskočilo komando deseti skřetů a jako smyslu zbavení zaútočili na skuruty. Má smysl jim říct, že nejsem skurut?   
„Všechna skurut jít a zabít těch osm skřet!“
Skurutí kapitán evidentně neuměl počítat, na rozdíl od pečených zajíců, teď mi jeho nepřesnost vadila.

Jedno se musí skurutúm nechat, umějí bojovat. Jeden mi okamžitě hodil meč a tak jsem se mohl bránit. První skřet na mě běžel jak smyslu zbavený, lehký uskok a sek na obličej. Přišel o podstatnou část lebky a jako hrouda spadnul na zem.
Další dva skřeti vědomi toho, jak dopadl jejich kolega, zastavili v půlce útoku a vymýšleli strategii.
Nedal jsem jim šanci jí domyslet, dva rychlý kroky a donutil jsem prvního z nich krýt mojí ránu. Ta dopadla na jeho připravenou šavli, ale přesně tak jak jsem chtěl, rozhodila ho. Dostal jsem se mu hodně těsně na tělo, pak už neměl šanci, zanedlouho lovil můj věrný nůž v břiše. Ještě trochu škubnout, tak a skřet zachraptěl svoje poslední slova na tomto světě.
Bohužel pro mě, druhý skřet využil situaci a dostal se mi do zad. Uběhla nekonečně dlouhá sekunda a jeho rána přiletěla přesně tak jak jsem jí očekával. Chtěl mi přeseknout páteř, hajzl jeden.
Jedině rychlá otočka mě teď spasí.
Od narození netrpím jen smůlou, jsem taky nevyléčitelném idealista , krytí nožem nepřineslo kýžený výsledek. Skřetí rána mi sjela po ruce a ošklivě jí poranila. Nepříjemná pálivá bolest mi vystřelila do celého těla. Zatnu jsem zuby, teď nemůžu polevit. Připravil jsem si druhý kryt, tentokrát úspěšně, skřetí šavle se zazvoněním odletěla od mojí čepele. Další rána a další kryt. Ale tentokrát k mému velkému potěšení vyhrála skurutí ocel předčila tu skřetí. Zlomená šavle žuchla na zem a zanedlouho se tam odporoučela i jedna velice překvapená skřetí hlava.
„Velká boj, všechna skřet mrtva, zůstat jen dva skrut, jít to oslavit.“
Ruka pálila jako čert, ale i tuhle peripetii jsem zdárně přežil. Skurutí kapitán vypadal, že je v nejlepší kondici. Radši jsem nic neriskoval a když ke mně stál zády, bez rozpaků jsem ho píchnul mezi lopatky. Nerad likviduju protivníky takhle zákeřným způsobem, ale ta ruka opravdu bolela. Navíc i tak se budu muset o ty zajíce podělit.

Sice je pravda, že jsem smolař, ale i těm se občas poštěstí. Stojím tu na zápraží své provizorní chatrče, ve vnitř se svítí. Krvácení jsem jakžtakž zastavil, nechci jí vyděsit.
Jako by zaslechla, že přicházím.
Dveře zaskřípali, vrhla se mi kolem krku. Napůl úst hlesla: „Měla jsem o tebe takový strach.“
„To je v pořádku.“
„Tvoje ruka …“
„Ta je taky v pořádku …“ radši rychle změním téma hovoru, nebo budu muset vysvětlovat, proč jsem celý od bahna a jak jsem přišel k tomu zranění na ruce: „Nesu večeři“
Vítězoslavně ukazuji šest zajíců. Trochu stydlivě se na mě usměje. Hrozně jí to sluší, když se na mě kouká svýma uhrančivě zelenýma očima a do obličeje jí přitom padá pramínek rudých vlasů.

Poznámky:

Ardon, vida narůstající sílu skurutů (po spojení je to opravdu jasné - je rozhodnuto), chystá zadní vrátka pro příběh - máme tu novou (zatím bezejmennou) postavu smolaře, ideální můstek pro další pokračování příběhu... Nebo další rasovku? :)

DEN 11. -- Řezník

Teddy „řezník“ Bear si to rázoval svojí podzemní mučírnou. Zamyšleně zastavil u jednoho skřeta nataženého na skřipci.
„Přitáhnout“
Jeden obrovský skurut přiskočil ke kolu a zatáhl. Skřet na chvíli procitnul z mdlob a zařval bolestí.
„Víc víc, nemám na to celej den …“
Skřet začal regulérně řvát, chroptěl neartikulované nadávky … najednou mu něco podivně křuplo u kolen.
„Není nad ranní křupnutí … víc.“
Skřet už ani nereagoval, prokousnul si jazyk, po bradě mu tekla krev, obrátil oči v sloup a v hrozivé agonii zemřel.
Teddy se usmál a pochválil skuruta u kola: „Dobrá práce, nezapomínej udržovat přísun masa.“
Kousek dál, odtékala nazelenalá krev v žlábku vedoucího z železné pany. Teddy se před ní zastavil, neměl tenhle mučící nástroj rád, na jeho vkus byl skřet uvězněný vevnitř příliš rychle mrtvej.
„Odklopit víko, postavit vodorovně, nechat skřeta na tom ležet a pomalu zatěžovat …“
Soukromá armáda pomocníků, která vždy jako stín kráčela za svým vůdcem, začala tiše vykonávat jeho rozkazy.

Na konci mučírny se Teddy trochu uklidnil, byl naštvaný. Ten skurutí nedonošenec Ardon si dovolil odejít, zmizet. Nechal volný hranice a velká skřetí armáda měla na jeho území volný průchod.
Víc skřetů, víc hodin nepřetržitého mučení. Jedině tohle mu dodávalo trochu radosti, do jinak pošmourného rána.
Popadnul rozžhavený pohrabáč a zavolal: “Jednoho skřeta, hned teď sem.“
Za pár okamžiků před ním stál, trochu větší, ale pěkně stavěný skřet.
„Jsi Ardon!“
Skřet neucuknul před teddyho pronikavým pohledem, o něčem evidentně přemýšlel.
„Na kolena.“
Skurut co skřeta přidržoval ho skopnul na zem. Pak mu nešetrně pomohl na kolena.
„Jsi Ardon, ok?   Nebudu se ptát potřetí.“
„Dobře jsem Ardon.“
Teddy jen blaženě mlasknul …
„Tady máš něco za ten útěk“ Tedy potěžkal rozžhavený pohrabáč a hned nato ho skřetovi zabodnul přímo do oka.
Ten nevydal ani hlásku, pravděpodobně omdlel bolestí.
„To mi zatím stačí, hoďte ho k ostatním do vězení … jestli to přežije, ještě si pohrajeme.“
Skuruti se chopili bezvládného skřetího těla a někam ho táhli.
Teddy se otočil na svého pobočníka
“Neobvyklý skřet, kde jste ho sebrali?   “
„Většinu zajatců jsme získali, při jednom zátahu u hranic s Kheer´alem“
“Dobře, dobře … pokračujte dál v … mučení. Nehodlám si zaplevelovat vězení tou chátrou.“

Hluboko v hradu Teddyho „Řezníka“ Beara bylo velké vězení. Skřeti tam byli naházeni všichni do jedné velké kobky. Všude byl strašný smrad z tlejících těl. Krysy velké jako menší pes pobíhaly sem a tam a příležitostně okusovaly zraněné nebo mrtvé.
Dveře kobky, se otevřeli a do místnosti vpadlo bezvládné tělo.
Hned k němu přiskočili dva skřeti.
Začali ho provizorně ošetřovat.
„Vstávej, vstávej …“
Zrazení bylo ošklivé, místo jednoho oka měl skřet vypálenou díru.
„Ti prašivý skuruti mě prohledali víc než jsem čekal …“
Skřet si strhnul provizorní halenu, na paži měl vyrytý nějaký symbol.
„Ale na tohle nepřišli, tohle odemykací kouzlo nám uvolní cestu, dnes v noci utečeme.“
Jahrek pomalu přicházel k sobě, přes opar bolesti poznal, kdo to na něho mluví a chabě se usmál.
„Neboj, doma tě už ošetříme … touhle dírou náš příběh prostě nemůže skončit.“

Poznámky:

Ardon si na sebe upletl bič - po svém odlogu se stal terčem kritiky z vlastních řad, dezertér a zbabělec byly z lepších jmen, kterých se mu ten den dostalo. Ale jako správný komentátor nezaváhal a hned to zapojil do příběhu. Navíc nechal zajmout Jahreka, kousek od Kheer'alových hranic a Měsíční věže, opět dokonalé zapojení mapy do příběhu.

DEN 12-13. -- Kolik much jednou ranou dokážete zabít?

Koule se zamlžila, nic v ní nebylo vidět. Ani ShaDeRův magický zrak nekázal proniknout clonu, vzniklou nepochybně magickým přetížením.
V poslední době začali skuruti hodně aktivně na skřety kouzlit. Mnoho skřetích zemí, bylo pod zákeřnou kletbou. Jen na ShaDeRa nikdo nestačí, protože jako věrný Jahrekův učedník dokázal ze všech skřetů nejlépe pochopit tajemství knih. Dávno byly pryč doby, kdy ještě jako malý skřetík prohlížel obrázkové knížky, plné růžových lidí, zcela nepochopitelně vždy v úloze vítězů nad draky, nemrtvými démony, skuruty a v neposlední řadě také skřety. Vždyť takový drak je schopný zabýt celou armádu skřetů během pár minut. A v těch hloupých knížkách s drakem bojoval a hlavně vyhrával jeden jediný človíček navlečený do brnění a sedící na věrném, často mluvícím koni.

Jenže tehdy bral umění četby jen jako nástroj zábavy a zahánění dlouhé chvíle. ShaDeR vždy vyrůstal tak trochu mimo skřetí války, nebojoval a tak místo zocelování svalů a získávání jizev, ležel doma v knihách. Když byl dospělý, měl přečteno všechno co jen skřetům bylo dostupné (tedy to co někde ukradli). Po každé výpravě hladově prohledával kořist svých skřetích bratrů a hledal jakoukoli knihu. Jenže takový průměrný skřet knihu moc často za vzácnost nepovažuje. Jenže cesty osudu jsou vrtkavé a tak v podzemí jednoho opuštěného hradu, našel ShaDeRuv věrný společník Barrin, několik zvláštních knih, v honosné zlatem prokládané vazbě. Zanedlouho je získal sám ShaDeR a okamžitě pochopil, že to je jeden z největších pokladů, které kdy skřeti ukořistili. Šlo o staré magické knihy, plné kouzel a zaklínadel.

A tak se z ShaDeRa stal nejmocnější skřetí mág. A ten mág právě hleděl zamyšleně do křišťálové koule. Clona trochu povolila, a z mlhy vystoupili dvě postavy.
Běželi.
ShaDeRovi zazvonilo v uších, slyšel útržek rozhovoru.
„Ještě dvě míle…“ ShaDeR ztratil sluchový vjem, aby ho v zápětí znovu dostal: “zvládáš …“ dokončovala větu, jedna z postav.
„Jde to, ale funguju jen na ten lektvar …“
„Tu chvilku to vydrží, pak budem v bezpečí.“
„Dojde to a nevím o sobě …“
ShaDeRovi to stačilo, mávnul rukou a obraz se změnil. Viděl jak se k dvojici uprchlíků blíží skupinka pronásledovatelů na koních. Skuruti si dokázali tohle zvíře ochočit už dávno, na rozdíl od skřetů, kteří ho spíš radši snědli, než aby na něj jezdili.
ShaDeR si zamulal: „Moc snadné … pás zmatení“
Zvířata pronásledovatelů, jako by narazila do podivné bariery. Všichni koně naráz začali šílet. Vzpínali se a házeli zadníma nohama. Skurutí rodeo netrvalo dlouho. Jezdci popadali jak zralé hrušky a většina pádů skončila s fatálními následky.

ShaDeR byl spokojený, s Kheer´alovou pomocí mu plán na osvobození Jahreka do posledního puntíku vyšel. Odemykací runa i lektvar obnovy zafungovali bezchybně. Jenže ShaDeR nebyl úplně spokojený, měl mnohem závažnější problém, než Jahrekovo osvobození. Jeden vzácný artefakt potřeboval převést na své území. V ostrovním království bylo příliš horko, než aby tam mohl zůstat. Potřeboval nutně někoho, kdo by pronesl věc takové hodnoty, někomu jako je Harrs špičák přímo pod nosem. ShaDeR se podrbal za uchem, nalistoval stránku v jedné magické knize, kterou měl po ruce a našel zaklínadlo jménem: „Cizinec mezi cizinci“

V magické kouli to trochu vřelo, šedé mraky měnili tvary, tu připomínali pohoří, tu nějakou věž. Najednou ShaDeR zpozorni, mezi vší tou šedou barvou byl malí zelený plamínek. Na první pohled téměř neviditelný, jenže ShaDeR byl opravdu dobrý mág. Rychle něco zamumlal a obraz se začal zaostřovat. Plamínek rostl, až najednou vyplnil celou kouli.
ShaDeRa jen tak něco nepřekvapí, ale teď mu málem koule sletěla na zem. Tak moc byl v šoku. Nevěřícně koukal na ženskou postavu, s rudými vlasy.
„Vyvolená …“ šeptnul
Obraz najednou ukazoval dvojci, muž a žena. Někam šli, muž tlačil vozík. Žena šla několik kroků za ním, její rudé vlasy jí vlály v mírném větru. ShaDeRovi se zdálo, že se na muže upíná pohledem.
Ať tak či onak, ShaDeR dobře věděl, že se mu naskytla perfektní příležitost, jak zabít víc much jednou ranou.

Poznámky:

Ano, ShaDeR si říká o pozornost - nejsilnější mág ligy je zřejmě poslední nadějí skřetů na lepší než špatný výsledek. Ardon zase v příběhu pokročil, Jahreka nechává prchat z vězení neznámo kam a tím ho definitivně příběhově odděluje od jeho zemí, které pomalu ale jistě mizí v náruči skurutích hord. Kheer'al na tom také není nejlépe, jakpak si s tím náš scénárista poradí?

DEN 14-15. -- Nemoc

Tohle už není sranda, opravdu ne. Rameno opravdu bolí, jí radši nic neříkám. Ona je neuvěřitelné stvoření, tichá a odhodlaná. Neustále na mě visí pohledem, asi mě miluje. Divné je, že je tak plachá, bojí se mě i jen letmo dotknout. Pořát se za mnou drží na dva kroky a poslušně plní co jí řeknu. Nechci toho zneužívat, ale opravdu nemůžu s tou rukou nic moc dělat. Amila, krásné jméno, ale nic víc nevím. Odkud pochází?   Co se jí stalo, proč mlčí, kdo jí ublížil?   Proč jí ochraňuju?   Co k ní vlastně cítím?   

Slunce přes den praží, je neúprosné. Ale ráno s železnou pravidelností prší, pak následuje bouřka, padají kroupy velké jako pěst, asi v tom bude magie. Přes poledne záhadné mraky zmizí, sluníčko konečně zvítězí a chce všechno dohnat, teploty stoupají během několika minut závratnou rychlostí. Neskutečná výheň trvá celý den až do západu. Ale tím šílené počasí posledních dnů nekončí. V noci je zima, hrozná lezavá zima. Všechno je nasáklé spálenou manou. Jsem citlivější než ostatní, je mi jasné co se děje. Příroda spouští svůj očistný mechanizmus, vytlačuje ze své podstaty magii, která jí už dlouhé dny zatěžuje. Je mi taková zima.

Mám horečku. Cloumá se mnou. Ruka pálí, nejradši bych si jí uříznul. Jen mi do těla pumpuje jed. Celej den jsem nedokázal pozřít ani sousto. Je hrozná zima. Snad si ničeho nevšimla. Oči mám najednou hrozně těžké, nejradši bych usnul a už nikdy se neprobudil. Pomalu upadám do bezvědomí, ale projede mnou krátký záchvěv racionálního myšlení. Asi se o mě musela stara.. Měla by odejít, nechat mě tu.
„Jdi … jdi pryč.“
Opravdu jsem to řekl, nebo jsem si to jen myslel?   
Místo odpovědi cítím, její horký dech na mých zádech. Kupodivu mě její fyzická blízkost nevzrušuje. Jen jsem rád, že cítím teplo, které z jejího těla vychází.

Ráno je to horší než večer. Ke všemu jsem promokl až na kost. Dešťové kapky bubnují po mé tváři. Necítím nohy. Nedokážu se hnout. Tohle už není smůla, to je regulární pokus osudu, jak na mě spáchat hrdelní zločin jménem vražda. Je mi jí líto. Bez mě se nikam nedostane.
„Amilo, jsi tu …“
Stiskne mi ruku, zůstala se mnou celou noc. Určitě je prokřehlá na kost, tak jako já. I když já už nerozliším vrtoch počasí, od nemoci, která mi zamořila celé tělo. Něco musím udělat. Nebo tu umře semnou. Vidím jí to na očích.
„Už je mi mnohem lépe…“
Úplně cítím jak se jí zrychlil tep.
Zatnu zuby a vyškrábnu poslední zbytky sil co mi ještě zbývají. Překvapivě jistě vstanu, Kouká na mě tím svým oddaným pohledem.
Najednou jí hladím po vlasech. Slyším sám sebe jako ve snech, říkám jí něco o tom, že mi je dobře, že jsem nabral nové síly. Přitom když vypouštím tyhle chabé lži ze svých rozpraskaných úst doufám, že se udržím na nohou. Naštěstí je přání otcem myšlenky. Chce věřit, že jsem v pořádku.
„Hrozně mě zdržuješ.“
Vyděšeně se na mě kouká.
„Mám ještě nevyřízený účty, musím do jednoho města, mám se tam setkat s jedním člověkem.“
Ještě pořád nechápe, ale já nemám moc času. Chtě nechtě musím přitvrdit.
„Už se s tebou tahám dlouho, je načase, aby jsi šla po svém. Támhle je řeka, když půjdeš pět mílí po proudu narazíš na starou mlýnici. Tam se můžeš nějakou dobu skovat. Pak si dělej co chceš.“
Po obličeji se jí kutálí slzy, kroutí hlavou jako by nevěřila tomu co říkám.
„Tak sakra už jdi pryč, už tě nechci vidět.“
Cítím nával slabosti, ještě chvíli a seknu sebou o zem. Nemůžu se dívat na její obličej, na její rudé vlasy, tolik jí chci říct ….
„Proč?   “
Její hlas zní tak krásně.
„Protože proto, chtěl jsem ti to říct už dávno, ale nějak na to nebyla vhodná doba. Prostě tady naše společná cesta končí …“
Musí mě nenávidět, jinak neodejde. Naštěstí znám ženy dobře, hranice mezi láskou a nenávistí je tenká, stačí zatlačit na správné místo, a city každé se okamžitě obrátí naruby.
„Ale je tu možnost jak bys mohla pokračovat se mnou, trochu si užijme, bude se ti to líbit. Navíc mi pořád něco dlužíš.“
Je smutným paradoxem, že oplzlost, se mi v životě vždycky nejvíc hnusila. Jenže teď musím v jejím zájmu takový být.
Z hlasitým plesk přiletěla facka. To bylo už moc, víc jsem ve svém stavu nesnesl.
Zhroutil jsem se na kolena, a tak trochu v oparu postupující nemoci koukal na Amilu, jak něco říká.
„To byl hodně blbej pokus.“
„Já vím, byl … ale i tak musíš jít ...“
RRuka je čím dál tím těžší, cítím odumírání tkání. Za život jsem schytal hodně ran, ale tahle se ukázala jako fatální. Prokletá špinavá skřetí čepel. Prostě smůla, že jsem do rány chytil infekci.
„Neopustím tě a hotovo …“
„Ale …“ V dalších protestech mi rázně zabránila. Líbala mě dlouho a něžně. Na pokraji deliria, jsem poznal druhou stranu její povahy, najednou byla rozhodná a sebejistá. V očích jí hrály malé zelené plamínky, když se vysvlíkla a přitiskla se ke mně. Neměl jsem sílu protestovat. Když už musím umřít, tak aspoň v jejím náručí …

Poznámky:

Ardon se vrátil k first-person pohledu a opět zaperlil, vznikající literární dílo se už může bez problémů potýkat s klasickými povídkami... O příběhu jsme se toho pravda moc nedozvěděli, ale asi není co - Skuruti mají obrovský náskok, kromě ShaDeRovy magie prakticky nic nestojí za řeč... Armády obou skřetích bratří jsou na pokraji zkázy, te

DEN 16. -- Oči které mě neustále pozorují.

Cesta se stáčela mírně doprava. Amila šla několik kroků předemnou. Určovala tempo, dělala
to schválně, abych se šetřil.
Sakra jsem chlap, i když o tom v posledních dnech hodně pochybuji. Jsem smolař, nedávno jsme spočinuli v obětí a ona byla úplně nahá, líbala mě, ale nic nepomohlo. Během několika chvil mě přemohly mrákoty. Jediná přijatelná omluva je ta, že mě od smrti dělil jen malej krůček. Rána na ruce se ošklivě zanítila a hrozila otrava krve.

„Tady asi budeme muset sejít ze stesky.“
Jak jsem se v ní mýlil, měl jsem zato, že je na mě totálně závislá. Přitom je mnohem víc samostatná, než jsem si kdy byl schopnej připustit.
Moje chyba, mea culpa … latina, občas si t tenhle vznešený lidský jazyk připomenu. Přeci jenom mě na akademii něco naučili. Ale to všechno je historie, všechny vzpomínky mám zastřené, jako by byly z nějakého minulého vzdáleného života.

Měl jsem divný sen, tu noc kdy vedle mě ležela a snažila se mě polibky nebo pláčem vzbudit, v noci kdy mi šlo o život. Přišel ke mně v tom snu skřetí šaman. Já stál na břehu řeky, klidné stojaté, skoro vypadala jako nějaký rybníček na návsi.
„Skoč do tý řeky.“ Řekl.
„Neskočím.“ Celkem mě potěšilo, že i ve snu jsem tvrdohlavý a umím si dupnout.
„Jinak zemřeš.“ To byl pádný argument.
Na tohle jsem neměl žádnou odpovědět. Šaman jen pokýval hlavou.
„Tahle řeka je jen ve tvé hlavě, vidíš tu zelenou řasu, která v řece roste?   “
„Vidím.“
Řeka opravdu vypadala jako jedna velká žumpa. Zelené řasy se táhly od jednoho kraje ke druhému a slabě proudící voda je nedokázala odplavit.
„Jako ta řeka umírá, umíráš i ty. Jediná šance je když tam skočíš a svedeš zápas sám se sebou.“
Tomuhle jsem opravdu nerozuměl. Nejradši bych ho něčím praštil. Ale skrytý hlas mi napovídal, že má pravdu.
„Udělej to, musíš jí zase rozproudit. Pokud řeka zesílí, odplaví jed, který jí stavuje. Jedině tak máš šanci, že přežiješ.“
Šaman zmizel. Sen se stal ještě podivnější, okolní krajina se začala utápět do černé mlhy. Jako by někdo zatáhnul oponu. Černota se blížila, obklopovala mě, řeka najednou vedla odnikud nikam. Nasměroval jsem zbytek sil k tomu abych udělal to co po mě bylo žádáno. Když se mi to povedlo, ztratil jsem pojetí o čase i o sobě samém. Sváděl jsem boj sám se sebou uvnitř mé hlavy.

Ráno jsem se probudil a bylo mi mnohem lépe. Jenže něco nehrálo, ve výhledu mi zacláněl skřetí kapitán. Chtěl jsem tasit meč, ale nešlo to.
„Náš pan Jahrek se dává pozdravovat. Zato, že jsme ti zachránili život, něco pro nás uděláš.“
„Kde je?   Kde je Amila …“
Skřetí kapitán ukázal na skupinku svých vojáku hlídajících Amilu v poutech. Ležela na zemi, ruce svázané, ale spala klidně, jako by vůbec nebyla vězněm bandy skřetů. Museli nás přepadnout v noci. Ani nechci domýšlet co se všechno stalo.
„Jestli jí něco udělali …“ moje představivost byla silnější než já.
„Neboj nic jme jí neudělali, jestli to tak zůstane, závisí na tobě. Hlavně jestli budeš spolupracovat.“

Tak jsem se dostal až sem. Pracuju pro skřety. Nesu malý balíček, prý v něm je vzácný artefakt, mám ho přenést přes území ovládané skuruty. Dali nám dokonce nějaké vybavení, jídlo, zbraně oblečení a mě jeden pár vynikajících bot. Amila byla veselá, asi z toho, že se mi tak ulevilo a že jsme na oba na svobodě. Když jí skřeti pustili, běžela ke mně, chtěla mi dát pusu. Ani nevím proč jsem uhnul.
Tíží mě černé myšlenky, kapitán skřetů mě varoval, že ten skřetí šaman co mě uzdravil, mě může kdykoli zase na dálku zabít. Jak mě mohl vůbec kontaktovat, něco o vstupování do snů vím a nedělá mi to dobře. Musí existovat nějaká spojnice, kontaktní osoba třeba. Jednu věc si z toho hrozného snu pamatuji naprosto jasně.
Oslnivé zelené světlo, tím to vlastně začalo. Děsí mě fakt, že tu barvu poznávám. Už jsem ten pronikavý odstín zelené viděl, je přesně takový jaký mají dvě mě známé oči. Oči jedné pohledné rudovlásky, která cestuje semnou. Oči, které mě neustále pozorují.

DEN 17. -- Cena rasy

Nad mořem se válela jitřní mlha. Lodě stály na téměř zrcadlově nehybné hladině, sem tam se ozval křik racka. Na vodě panoval klid, zato na pevnině panoval chaos. Zástupy skřetů pobíhali sem a tam. Každý dával pozor, aby nešlápl na mrtvé nebo raněné. Těch tu bylo požehnaně, skururi už nepříjemně pokročili k hranicím a i přes zoufalý odpor skřetů postupovali pořád dopředu. Navíc rozestavili na přilehlých kopcích katapulty. A těmi město odstřelovali.
Chlupnoha, skřetí velmož v duchu něco počítal. Pak udělal čtyři rychlé kroky, dostal se na molo, popoběhnul a skočil na malý člun. Obrovský balvan dopad s centimetrovou přesností. V záplavě ohně roztrhl přístavní dům. Několik trámů to vymrštilo, chlupnoha se snažil všem uhnout, ale ztratil rovnováhu a spadl do moře.
„Zatracená práce … “ Chvíli zápasil s obrovským kožichem, který nasál spousty vody, pak to vzdal a dýkou si odříznul poutací provázek. Kožich zmizel v hlubině: „Pět tisíc zlaťáků, to těm skurutím děvkám nedaruju.“
Chtěl vylézt, už byl na půl cesty, když najednou udělal něco jako nepovedeného placáka a opět se nad ním zavřela vodní hladina. Další balvan proletěl sotva pár metrů nad ním, dopadl do vody, ale stačil urazit jedné obchodní lodi záď.
Chlupnoha vše viděl tak trochu rozmazaně, když konečně vyplaval, viděl jak se loď nahnula, trochu zavrávorala a pak velice rychle šla i z celou posádkou ke dnu.
„Dvacet tisíc zlaťáků …“
Chlupnoha byl obchodník, aspoň natolik jak může být skřet obchodník. Nerad opouštěl svoje zboží, ale co se dalo dělat, musel pryč. Sotva co se vyškrábal na nejbližší molo utíkal z dosahu nepřátelské palby. U jednoho hostince zastavil. Trochu posmutněl, hostinec obvykle překypoval životem, hosti popíjely jeho pivo, spali s jeho děvkami, vraždili se navzájem s jeho zbraněmi a mrtvoly pohřbívaly jeho lidi.
„Není nad koloběh života“ chlupnoha měl tohle rčení opravdu rád. Jenže teď byla hospoda prázdná, žádný pivo, děvky ani stálí štamgasti. Jen dvě postavy v pláštích krčící se u vchodu.
Chlupnoha k nim rázným krokem došlel a spustil: „Pane dobré zprávy, artefakt získal do svého držení Gurth na hranici Ania el Arinu!“
„A ti dva co ho nesli, muž a dívka …“ Jahrek vystoupil ze stínu a shodil kapuci.
Chlupnoha trochu ucuknul, Jahrek teď vypadal i na skřeta odpuďivě. Pobledlá tvář, s obrovskou jízvou a místo oka spálený škvarek.
„Bohužel …“
Jahrekovy zacukal koutek úst.
„Jsou nezvěstný, došlo tam k srážce se skurutem Čingischánem … ShaDeR mě informoval, že po bitvě bylo vysláno na jeho výslovný rozkaz několik skupin skřetů a na bojišti nenašli žádné člověčí tělo.“
Svojí kapuci sundal i Kheer´al a řekl:“Loď už čeká. Musíme jít.“
Chlupnoha souhlasně přikývnul: „Ano jděte, vítr je příznivý …“

Loď pomalu opouštěla Jižní přístav. Chlupnoha na ní zamyšleně koukal. Malá štíhlá a rychlá. Lepší pro oba bratry vybrat nemohl. Posádku tvořilo jen deset nejlepších skřetů, Jahrek, Kheer´al a jeho šaman Darúk.
Město umíralo stravované skurutím ohněm. Chlupnoha radši upínal svůj pohled na moře. Moc dobře věděl, že ti bratři co společně odjíždí po moři, nesou na svých bedrech osud skřetí rasy. Je to vůbec spočitatelné?   Existuje něco jako cena rasy?   Chlupnoha si musel sám pro sebe přiznat, že poprvé narazil na věc, která se nedá vyčíslit ve zlaťácích.
„Pane severní brána padla, skuruti vnikli do města …“ Zařval jeden z narychlo jmenovaných seržantů, ještě notně udýchaný od dlouhého běhu.
„Věděj ty bastardský svině kolik mě taková braná vlastně stojí?   “ Zalamentoval chlupnoha a tasil meč.

Poznámky:

Jahrekova vojska zmizela včera, dnes navečer odlogoval i Kheer'al, situace byla neudržitelná. Ardon skvěle zapracoval odchod obou hlavních postav do příběhu - Jahrek se už před pár dny objevil u Kheer'ala, když prchal ze zajetí Teddyho, teď spolu oba odešli přes sousedící Chlupnohův přístav... Příběh se chýlí ke konci a liga taktéž, ze skřetů už se drží jen ShaDeR.

Konec -- Zkusit bojovat

Harrs špičák kráčel velkou síní. Jeho kroky se rozléhaly, odražený zvuk byl slyšet i na metry daleko. Tohle je den vítězství, významný den pro všechny Skuruty.
„Skurut hai!“ Spustil jeden z vojáků, a ostatní se přidali.
„SKURUT HAI, SKURUT HAI, Skrut hai, skurut hai“
Harrs pozvednul svojí zakrvácenou šavli. Ruka ho pálila, boje o poslední skřetí pevnost byly úporné, i on sám schytal mnoho ran. Obyčejný skurutí voják netušil, proč bylo nutné tuhle poslední krvavou bitvu vybojovat. Ale skurutí velitelé dobře věděli o artefaktu, nesmírné hodnoty, kteří skřeti vyrobili.
„Svobodné řemeslo …“ Harrsova slova měla posměšnou příchuť. Ale to mu nezabránilo v tom, aby Boty ušité pro samotného Darkelfa v tajném hlasování skurutích vládců vybojoval pro sebe.
Pak došel k oltáři, který byl celý vytesán do jednoho kusu skály. Uprostřed stály dva velké svícny a mezi nimi pár překrásných bot. Z levé ruky mu vypadla kuš a hlasitě dopadla na kamennou podlahu. Už nebyla potřeba, skřet, který spadl na oltář se střelou v hrudi, byl úplně bezbranný.
„Čas umřít …“ Řekl zvesela Harrs, jenže hned nato ucítil ostré píchnutí v boku. Cítil jak krvácí.
„Vrátíme se …“ řekl skřet z posledních sil. A vychrchlal spoustu krve.
„Koho tím myslíš, Jahreka?   Toho blázna s jedním okem, co zbaběle prchnul se svým povedeným bratříčkem Kheer´alem …“
„Naše rasa .. naše rasa …“
„Vaše rasa vymře … “ Dořekl za skřeta Harrs, přitom ho držel pod krkem.
„… protože jste slabý, třeba ty se tak bojíš smrti, že ti to zatemňuje mozek. Skurut by v týhle situaci přemýšlel jen na to, jak mě zabít, třeba i támhletím svícnem.“
Skřet sjel očima ke straně, Harrs tohle přesně čekal, dal mu naději, jen proto aby mu jí posléze mohl sebrat. Pomalu ale brutálně mu propíchl bradu, ocel mu nejdřív projela pusou a až pak o moment později smrtelně zasáhla mozek. Skřet sebou dvakrát zaškubal a zemřel.

Na moři vanul mírný vánek. Plachty byly většinou stažené jen na půl stožárů. Loď se pomalu a líně sunula mezi drobnými vlnkami.
„Žije … vím to. Jsem s ní ve spojení.“ Jahrek zkoušel najít vhodnou pozici k ležení. Ale nešlo to.
Kheer´al se na něj zkoumavě podíval.
„Viděl jsi jí ve snu?   “
„Ano, v nějaké zapadlé vesnici.“
„Vidíš i to kde je …“ V hlasu Kheer´ala byl slyšet záchvěv naděje.
„Útržkovitě. Jedno je jisté, je někde u úpatí hor, které chránily našeho pána.“
„A naše medium?   “
„Je sama, on s ní už není.“ Kheer´al povyskočil, ale Jahrek ho gestem usadil: „Nechal jsem tě v přesvědčení, že umřel na bojišti. Sám jsem tomu chtěl věřit, ale v jedné vizi jsem ho viděl.“
„Jaktože Darúk nedokázal obnovit kontakt …“
„Pouto zmizelo, něco se mezi nima stalo. Něco krátce po tom skurutím přepadu.“
Kheer´al ulehl vedle Jahreka, zamyšleně se drbal na tváři a pak řekl. „Lepší pro nás … “
Jahrek přikývl, dívka s rudými vlasy patřila jen jemu, nikdo mu jí nemůže vzít. Poznal ten nejvzácnější lidský cit, lásku. Všechno mu došlo, v tom krátkém období, kdy si myslel že umřela. A pak v sobě našel to pouto, díky němu jí dokázal vidět ve svých snech. Byl odhodlán vzdorovat komukoli, neznámému muži i svému bratru, pokud to bude potřeba. Osudu se prý nedá vzdorovat, ale Jahrek věděl, že nic mu nebrání to zkusit.

Poznámky:

Je konec, skuruti definitivně porazili své skřetí bratry a zapsali se do Síně slávy. Příběh ale nekončí, kdo ví, kdy se mistr komentátor Ardon uvolí vyprávět zbytek legendy o skřetích vyvolených?...

THE END

---