Tenhle komentář byl můj poslední - psal jsem ho někdy v roce 2008 v lize 3D... Každý den byl v komentáři k vidění
jak příběh, tak stručný přehled ligy (ten se nezachoval). Příběhovou část vidíte zde - enjoy :)
Mowuki
Slunce pomalu zapadalo za vzdálenou linii horizontu. Prach a popel z nedávné apokalypsy se ještě nestihl pořádně usadit, a už do okolních zemí proudily zástupy zemichtivých.
Přesto však vypadaly pláně podivně prázdné. Žádné tisícihlavé skurutí armády neběžely stepí, žádné trpasličí velkoměsto nevyváželo na povrch odpad ze svých dolů, ani jeden oheň nenarušoval nadcházející temnou noc.
Ale přeci jen, jeden by se našel.
U malého uhasínajícího ohníčku posedával postarší elf. Zabalen v tmavém plášti využíval veškeré teplo, které k němu ze skomírajícího táboráku dosáhlo, shrnutá kápě odhalovala zmáčené plavé vlasy a jediným světlem v prastarých očích byl odraz plamenů.
Okolo ohně stály miniaturní stany, tak typické pro hobití armádu na pochodu, tak nenáviděné samotnými hobity ("Pevná zem nad i pod domem je základ dobrého spaní", říkali). Vysokého elfa znali jen jako Generála, již po několik generací putovali světem pod jeho velením, nikdo nepamatoval jeho příchod.
Nyní se schylovalo k další válce, půlčíci se chystali zasáhnout do dalšího boje o pevnost Tyrana, jako už ostatně několikrát před tím. Nikoho nezajímalo, že se vrátí znovu, prostě bojovali o svobodu těch, co sami bojovat nemohli. Pod Generálovým vedením se již mnohokrát postavili nepříteli, a nikdy neodešli poraženi. Zvládnou to i nyní? To ukáže teprve čas...
Muž v tmavězelené kápi hleděl přes pláň. Sem tam zahlédl plameny, značící vypálenou vesnici, jinde oblaka prachu, prozrazující zběsile prchající domorodce. Takřka nikdo se jeho hobitím armádám nepostavil. Nudil se. Jeho elfí oči zachytily osamělého dravce, vznášejícího se nad stepí. Sokol. Pozoroval ho několik hodin. Stejně jako on sám, ani vládce místních oblak neměl příliš zábavy. Vytrvale však hlídkoval, a vždy, když zahlédl menší zvíře, snesl se bleskově z výšin a roztrhal svou oběť. Poté znovu vzlétl na hlídku, která byla jeho celoživotní přirozeností.
Elf zvedl dlouhý luk, který měl doposud opřený o blízký strom a dotkl se tětivy. Zazvonila napětím. Vložil do luku lehký opeřený šíp, krátce zamířil a vystřelil. Šíp se vznesl k nebesům a zakrátko k jeho majiteli dopadlo malé opeřené tělo.
"Tvá hlídka je u konce, letče," zašeptal muž elfsky. "Konečně se dočkáš odpočinku, kterého se ti za života nedostalo." Sklonil hlavu k tělíčku.
Sokol již měl svá léta, přesto se mu letky leskly v zapadajícím slunci. Elf odložil luk, sebral větší plochý kámen a začal kopat. Když ptáka pohřbil, poklonil se nízké mohyle, a vrátil se na hlídku, která byla jeho celoživotní přirozeností.
Těžké bojové kladivo zasvištělo vzduchem. Hobit lehce uskočil a proklouzl obrovitému skurutovi mezi nohama. Švih. Dvě dýky, které půlčík držel jako krátké meče, se rozletěly na obě strany a přeťaly vojákovi šlachy na nohou. Skurut se zhroutil k zemi a v mžiku mu další hobit dýkou přeťal krční tepnu. Krev se rozstříkla. Sotva se hobit stihl otočit a již k jeho hlavě letěla zubatá rezavá šavle obřího trola. Oběma dýkami stihl zbraň zastavit, ale podlomila se mu kolena. Trol se zazubil a zvedl šavli nad hlavu. Najednou mu úsměv zmizel z hrozivé tváře. Ozval se vysoký svist a trolovu hlavu prošpikovala hned trojice opeřených šípů bez hrotů. Na blízkém stromě se mihl tmavězelený plášť, hobit se usmál a vrhl se zpět do boje. Trol mezitím dopadl na nízkou mohylu a jeho krev zkropila zem.
Válečná vřava neustávala. Hobiti pobíhali sem a tam, několik z nich s motykami a rýči hloubilo malou jámu. Po chvíli hodili nástroje na ramena a rozprchli se do všech stran. Zůstala jen nejmenší postava. Půlčík vytáhl z pod modrého pláště malou baňku, protřepal ji a usmál se. Hodil ji do jámy a vzepjal ruce k nebesům. V tu chvíli se ozvala rána. Zem se zatřásla a Alchymista se i s širokým okolím propadl do země.
Z nedalekého ořešáku to sledovala vysoká postava v tmavězeleném plášti. Na okamžik se pod kápí pousmála, ale krátký záblesk úsměvu zase hned zmizel. Jeden z tunelů byl zasypán, ale zbývalo mnoho dalších, doposud neobjevených. Přicházeli.
Vichřice, která přišla později, nenechala kámen na kameni. Starý ořešák nejprve přišel o listí a chvíli nato se celý vyvrátil z kořenů. Prudký déšť smáčel podupanou zeminu a nechal se nést větrem. Vzduch i voda vířily nad kopcem. Voda? Voda a krev. Ani milosrdné živly nedokázaly plně skrýt tragédii, která se tu odehrála před několika málo hodinami. Pod padlým ořešákem leželo několik obřích trolů, poblíž se válely na hromadě mrtvoly několika skřetů. Válečné sekery, skřetí luky, hobití dýky, skurutí kladiva, pro nic z toho už si původní majitelé nepřijdou.
Na druhé straně od ořechu ležela v hlíně osamocená postava. Jako by ji mocná kouzla chránila i z onoho světa, ani jediná mrtvola neležela blízko ní. Zato v okruhu několika metrů se válely mršiny několika desítek skřetů, s lehkými opeřenými šípy, trčícími z jejich těl. Zelený plášť, ztěžklý vodou, visel zachycen na větvi ořešáku, dlouhý tisový luk ležel zlomen opodál. Generál dohrál svou hru. Nebyl zde nikdo, kdo by pohřbil jeho tělo a navršil mohylu, nebyl zde nikdo, kdo by zapsal jeho činy pro budoucí generace. Bude zapomenut. Ale to už mu nevadilo.
Jeho hlídka byla u konce. Konečně se dočkal odpočinku, kterého se mu za života nedostalo.